Konec světa má jméno Cabo da Roca

Kde je vlastně konec světa? Cíl mnoha cestovatelů, objevitelů a dobrodruhů. Kde ho hledat?

Myslím, že každý má ten svůj konec světa, tak trochu jinak. Pro někoho končí plotem jeho zahrady, pro někoho je to za lesem na kopci, někdo ho vidí jako pustinu kdesi na severu a pro někoho je to třeba vrchol Himalájí.

Někdo na ten svůj konec světa nikdy nedojde. Třeba ani nemá odvahu se tam vydat. Někdo ho ještě pořád hledá. A někdo ho už jistě našel.

Já jsem žádnou konkrétní představu neměl. Až do chvíle, kdy jsem zaparkoval těsně za cedulí Cabo da Roca a viděl vysoký útes nad Atlantikem. Nejzápadnější výběžek evropské pevniny. Okamžitě jsem měl jasno. Tak tohle je konec světa. Tedy, jakože, můj konec světa. První. Doufám, že ještě nějaké, ty nové konce světa, najdu.

parkování v cabo da roca

 

Jaké to tedy vlastně je, stát na konci světa? Na první, turistický dojem, nic moc. Vlastně je to jen takový plácek na skále, plný turistů, snažících se vyfotit u památníku s kamenným křížem na vrcholu.

Ale na ten druhý pohled, to je jiné kafe. Stačí popojít o pár set metrů. Tam si najít klidné místečko někde na skále. Nejlépe někde na vrcholu. Posadíte se, rozhlédnete a pak to přijde. Ta krása širého oceánu, modrá obloha, pod vámi hučící příboj, jak se vlny tříští o skálu a vy si tam sedíte a ohromeně zíráte.

Teda pokud jsi aspoň trochu romantická duše, jinak jen čumíš do dálky 😀

západ slunce cabo da roca

 

A večer k odpolednímu zážitku, přihoďte ještě sto procent. Přesto, že se západ slunce na konci schoval v mracích, bylo to něco neskutečného. Jako by se se západem slunce všechno ztišilo a zklidnilo. A zase tam jen sedíte a necháte se opájet tím nádherným pocitem klidu a míru.

Najednou je vše, co vás, až do teď tížilo a trápilo, strašně malinkatý, protože s majestátem oceánu se prostě nedá soupeřit. A ještě lepší pocit je, vzít všechny starosti a na tom konci světa je zahodit. Tedy alespoň obrazně.

A pak vám do toho všeho klidu, ticha a romantické pohody zazvoní telefon. Maminka 🙂

Přenocoval jsem vedle silnice na takovém malém parkovišťátku s výhledem na maják a na moře. V noci jsem se snažil vyfotit svítící maják. Musím se ještě hodně učit, než budu umět fotit v noci. I když, denní focení se vlastně musím učit taky 🙂 Na každý pád, fotky nevyšly,  jak bych si přál.

noční maják cabo da roca

 

Ále! Ten úchvatný pohled na světelný šíp, vystřelující z majáku do tmy, ve mně vyvolal vzpomínky na dětství, když jsem hltal verneovky a knížky z edice KOD (knihy odvahy a dobrodružství). Dole bylo slyšet příboj a  na obzoru už chyběla jen světla staré galeony s pirátskou vlajkou na stěžni. Neskutečně nádherný pocit. No, až jsem se dojmul 🙂

A ráno? Snad ještě parádnější, než včerejší den a večer. Ale chce to vstát brzo. Dřív než vyjde slunce a ještě skoro za tmy, dojít zase na to místo, na skále nad mořem. Tam si v klidu sednout. A pak už stačí jen pozorovat, jak se rozednívá, z moře stoupá mlžný opar a v dáli se objevuje obzor v celé své kráse. Za chvíli sluníčko už krásně hřeje do zad.

ráno v cabo da roca

 

Po deváté jsem se, totálně nabušený romantickými dojmy, vrátil k Hipíkovi, páč jsem měl hlad a kávový absťák. To se musí rychle napravit.  Za deset minut si vychutnávám kávičku a snídani před Hipíkem a ještě se snažím do sebe nasoukat maximum z toho nádherného výhledu a klidu. Než jsem dopil kafe, už dorazili první turisti. A za dalších deset minut se s turistama protrhnul pytel. No nic zabalím to a jedu zase o kus dál.

Odjíždím z mého prvního, osobního konce světa. Ode dneška se jmenuje Cabo da Roca.

A stál za to!

Jak to máte vy se svým koncem světa? Už jste ho našli, nebo hledáte? A máte nebo nemáte odvahu ho najít? Napište mi do komentářů, jak to s tím osobním koncem světa vidíte vy?

2 komentáře

  • Honza-VW

    Moc pěkné,krasné zážitky a ještě hezčí foto.Děkuji a přeji mnoho dalších kilometrů a zážitků z cest.

    7.11.2016 v 12:34

Přidej komentář