Santiago de Compostela

Poutníkem do Santiaga

Rozhodně nejsem věřící a už asi nikdy nebudu. Přesto mně zajímalo, co na tom ty poutníci mají, že ťapou, někdy i stovky kilometrů do Santiago de Compostela.

Pouť do Santiago de Compostela

Tak jsem se na to ráno vykoupal, oholil a umyl si kebuli. Přece tam nepřijdu jako šmudla. Protože bylo trochu chladno, vytáhnul jsem svetr. Do batohu nandal vodu, foťák a kameru. Pro jistotu ještě blog na poznámky, to kdyby mě cestou něco geniálního napadlo a jde se.

Okolo desáté jsem vyrazil směr Santiago. No co vám budu povídat 🙂 Už po 2 km šel svetr dolů. Nějak se totiž oteplilo 😀 Stezka se klikatila, chvíli do kopce, bohužel málokdy z kopce, ale hlavně chvíli po asfaltu, pak po lesní cestě a aby toho nebylo málo tak i po kamenech. Asi abych si to užil 😀

 

Moje hodobóžový botky nejsou na takovouhle štrapáci dělaný. Nějak jsem doma při balení podcenil to, že budu cestou podávat i sportovní výkony 😀  A slaboučká podrážka mi na kamenech dala co proto. To jsem trpěl. Musím si pořídit tůristickou obuv, protože jinak můžu sedět v Hipíkovi na zadku a ne, vyrážet na nějaké výšlapy. Že toho tolik nachodím, mě doma nějak nenapadlo 🙂

Ale zpět na cestu. Ti praví poutníci na moje vybavení (rifle, džíska a lehké sportovní botky)  koukali trochu divně. Ale asi si mysleli, že mám cestu jako očistec a musím dobrovolně trpět. No to víš, že joo 🙂

 

Po takových pěti kilometrech jsem toho začínal mít dost a nebylo vidět konce. Přeřadil jsem na šnečí rychlost a ploužil se pomalu vpřed. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, konec lesa a rozcestí. Na něm dva označníky. Jeden vlevo a druhý vpravo. A oba do Santiaga. Tak a teď babo raď. Zhodnotil jsem okem znalce, že cesta vlevo bude jistě kratší, jelikož tam byl asfalt. Jsem sice pravák a pravičák, ale tady půjdu doleva. Aspoň jsem se dostal na chodník, takže nožičky už tolik netrpěli 🙂

Kde jen ta katedrála může být

Městem to byl ještě pěkný kus a když jsem si představil, jak zase ťapu zpět, málem mě vezli 😀 Pořádně si u té katedrály odpočinu a pak to dám zpátky jako prd. Jenže ouha. Viděl jsem snad všechny památky v Santiagu a katedrála pořád nikde. Když jsem se radoval, že jsem jí našel, byl to zase jen další kostel. No, nebudu vás napínat, po hodině bloudění jsem jí konečně objevil.

Říkáte si určitě, jak to ten vůl nemohl najít. Katedrála jako kráva a ještě k ní vede označená poutní stezka. No, protože jsem takticky ve městě ze stezky sešel, abych z toho města taky něco měl. Vědět, že se tam budu hodinu motat jak nudle v bandě, držel bych se značek na stezce jako klíště.

Kompletní fotoalbum najdete na facebooku

Ale co, zase jsem viděl různá zákoutí, kam turista nevleze. Úzké uličky s tajemnou atmosférou, zajímavý týpky, žebráky, ale i feťáky píchající si fet na schodech kostela.

Lidi jak mně se ulevilo, když jsem konečně narazil na katedrálu. Teda přehlídnout se nedala. Nechápu jak jsem se mohl hodinu točit okolo, než jsem do ní narazil. Impozantní stavba. Co na tom, že na půlce bylo zrovna lešení. I tak je to moc hezký kostelík 🙂

katedrála v santiagu

 

Jak tam tak stojím a dívám se okolo sebe, na všechny ty poutníky, kteří cestou sem uťapkali mnohonásobně víc než já, odněkud se vynořil velký respekt. Když vidíte, jak jsou pokorní a šťastní ve své víře, něco z toho štěstí a klidu přejde i na vás. I když na mě, muselo být vidět hlavně to štěstí, že jsem se tam konečně doplazil 🙂

Kupředu zpět

Ale dost filozofování. Přišel čas vyrazit zpět. Abych nedošel za tmy. Z města jsem se tentokrát  dostal raz dva. Problém se vynořil hned za cedulí konec Santiaga. Velký kruháč, postavený na mostě nad čtyřproudovkou. Bez chodníku a chodcům vstup zakázán. Super! Obejít ho, znamenalo další kilometr navíc. A to už jsem chcípal.

Kompletní fotoalbum najdete na facebooku

Tolik kilometrů najednou jsem snad nikdy neušel. Jen odbočka. Proč pořád tak kňučím? Protože posledních pár let jsem jen seděl na prdeli u počítače, vyprasil se až na 133kg a ani se nehnul. Za poslední rok jsem sice shodil 28kg, ale jak to tělo není zvyklý, tak sportování strašně bolí.

Došel jsem klidu

Jak se objevilo Milladoiro, počítal jsem každý krůček. A když se objevil Hipík, kdybych mohl tak si povyskočím 😀 Plácnul jsem sebou do Hipíka a dneska jdu spát na prasáka. Budu rád, že se vydrápu nahoru do pelechu.

Co k tomu říct závěrem? Klobouk dolů před všemi poutníky, ať už ujdou pár kilometrů, jako já, nebo jich ujdou stovky. Asi jim to v jejich víře pomáhá a posiluje je to. Já nevím. Mně to sil spíš ubralo. Byl jsem tak servanej, že bych potřeboval nový tělo. 

Ale jak to říká klasik? Jen ten jediný čuník mohl říct:”Byl jsem v žitě”.

A tak i já mohu říct:”Byl jsem – aspoň na chvíli, poutníkem do Santiaga de Compostela.”

A co vy? Jak překonáváte své hranice? Věříte v něco, nebo někoho?

Kompletní fotoalbum najdete na facebooku

4 komentáře

Přidej komentář