Budy z Roty

Potkal jsem už na své cestě různý týpky. Tenhle byl jeden z těch existencí, které někdo lituje, někdo odsuzuje a někdo je prostě jen akceptuje. Jmenoval se Budy a potkal jsem ho v Rotě.

Po krátkém přejezdu z Chipiony, jsem se na chvíli usadil v pobřežním městečku Rota. Do Cádizu, co bys šutrem přes moře dohodil. Než tam vyrazím, musím se na to pořádně připravit. A tak si ráno u kávičky přemýšlím, kam se v Cádizu upíchnu, abych nemusel platit parkovné. Zjišťuji, že Andalusie není to, co Galicie, tam jsou stání pro autocaravany skoro všude a zdarma.

Ranní návštěva

Dveře u Hipíka mám otevřené. Větrám, protože je krásně. Vtom zavržou brzdy a vedle mi chlápek parkuje kolo. A už se žene ke dveřím: ”Ola, co tady děláš?” Já byl připravený na španělštinu a on na mně česky 🙂

Koukám na něj, takový ošuntělý, vlasatý hubeňour. Dole čtyři zuby, nahoře žádný. Dali jsme se do řeči. Ptal se, jak jsem se dostal do Roty. Vyprávěl jsem mu svojí cestu a on, že se jmenuje Budy a bydlí tu už sedm let..

Za chvíli odjel do města a že se ještě staví. Za hoďku byl zpátky. A hned spustil: ”Co budeš sedět v autě, pojď ke mně na kafe. Mám tady kousek barák.” Zvažuju pár vteřin riziko a nakonec jdu na kafe. Ale pro jistotu, jsem nechal všechny prachy i doklady s platební kartou, schované v Hipíkovi.

Blízko to tedy opravdu bylo, ani ne kilometr. Najednou jsme odbočili ze silnice. Koukám, barák nikde, všude jen třímetrový rákos. A sakra! V duchu si říkám:”Jen si něco zkus ty skřítku a zatluču tě do země!” No, nezkusil nic 🙂 Po padesáti metrech rákosím, přerušovaným malými mýtinkami, se před námi objevila branka. A za brankou stojí takový, no – barák, jak ho chápeme my, to tak úplně nebyl 😉

Za dalšími vrátky se ozývá štěkot. A jen co je Budy otevřel, vyřítili se ven tři psi. Prý Jack Russel. No moc přátelsky mně Jackové nevítali. Zevnitř volal Budy :”V pohodě, nic ti neudělají, jen pojď dál.” Se ti lehce řekne. Ti kucí psovití to mysleli s obranou svého obydlí smrtelně vážně. Udělal jsem úkrok dozadu a to bylo něco pro ně. Azor (šéf smečky) si mě už chtěl ochutnat.

“Tak dost!” zařval jsem na ně a vykročil srdnatě vpřed. A světe, div se. Zafungovalo to. Moc jistý jsem si sice nebyl, ale navenek jsem to nedal znát. “Sedni si,” říká Budy. Měl tam koženou sedačku. Tak jo, sedím. A z každé strany jednoho obranáře, dvacet čísel od ksichtu. Úsměv jsem měl fakt dost křečovitý 🙂

Pak jsem se odvážil podrbat Azora. Čtvrthodinka drbání ho přesvědčila o mých dobrých úmyslech. A na druhé straně se rozplácnul Rek. No skvělý pejsci, ruce obsazený a to kafe budu teda pít brčkem. Mimochodem, kafe jsem dostal do absolutně čistého hrnku a lžička se leskla, skoro by se chtělo říct, jako psí kulky. Na čisté nádobí si Budy, asi potrpí.  

Budy a Eliška

Vyprávěl mi, jak se před sedmi lety, se ženou Eliškou sbalili ze dne na den, vzali kola, stan, nechali Čechy za sebou a vyrazili do Španělska. Z jakých důvodů, to je koneckonců, každého věc. Projeli na kole velkou část Španělska, až zakotvili v Rotě. Našli si opuštěný domek o dvou místnostech. Budy ho rozšířil o verandu a další přístavby. Materiálem byly většinou plastové desky a dřevo. A žili si tam celkem šťastně. I práci Budy měl. Stavěl a obsluhoval nafukovací hrady na pláži.

Ale nic netrvá věčně. Před rokem a půl najednou Eliška nevstala z postele. A když se její stav zhoršoval a zhoršoval, zavolali nakonec záchranku. Z nemocnice v Puertu jí odvezli do Cádizu na CT. A tady řekl Budymu doktor tu nejhorší možnou zprávu. Rakovina. A ukázal dva prsty. Jakože dva dny. Eliška prý vydržela ještě celý týden. Pak umřela.

Budymu se v tu chvíli složil svět. Eliška byla ta, co ho držela nad vodou. Začal chlastat a zatím nepřestal. Domek chátrá, stejně jako Budy. Přitom na videu, co mi ukazoval v telefonu, to tam vypadalo o mnoho lépe, než v jakém stavu jsem to viděl já.

Na otázku, čím se teď živí, mi odpověděl:”Sedím u obchoďáku”. Hned mi to nedocvaklo, až na napodruhé. Sedí a žebrá. Možná kecal, ale prý mu lidi za odpoledne nahážou 15 a někdy i 20€. A tuhle “práci” prokládá druhou. Jezdí “basuru”, jak tomu říká. Basura je česky odpad.

Tak jsem tam seděl, koukal na něj a bylo mi ho docela líto. Ale on si nestěžoval. Vyprávěl mi ten svůj život s úsměvem a bez hořkosti. Jen když mluvil o Elišce, měl mokrý oči.

Žebrákovo zlaté srdce

Jak tam tak sedíme u vína, ani nevím jak, přišla řeč na zbraně. Hned se vytasil s koltem a brokovnicí. V duchu jsem rychle odhadoval hladinu alkoholu. Snad nezačne střílet 🙂 A stočil jsem řeč na chladné zbraně. Že mám radši dýky, šavle nebo meče. Nejvíc jako ozdobu na stěně samozřejmě 🙂

Bouchačky naštěstí zase uklidil, ale jak slyšel o nožích, vyskočil ze svého křesílka a položil na stůl nůž, motýlek. “Ber, je tvůj.” Říkám mu, co já s tím. Ale nedal si říct, musel jsem si ten nůž vzít. Pak se řeč stočila na kafe. Zase vyskočil a vrazil mi do ruky originál zabalenou krabici latté. Za půl hoďky už jsem se bál otevřít hubu a něco říct, protože vždycky něco přinesl. A pořád se ptal, co ještě potřebuju.

Nakonec jsem si vzpomněl, že opravdu něco potřebuju. Zeptal jsem se jestli má žebřík nebo štafle. Potřeboval jsem přetěsnit vikýře a umýt solár. No jasně, že měl. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Hanzlíka ve Slavnostech sněženek 🙂

Druhý den jsem zajel k Budymu i s Hipíkem. Sjezd ze silnice byl vysoký asi 25cm. Sakra, to jsem se klepal, abych něco neurval. Ale zvládli jsme to na jedničku 🙂 Přetěsnil jsem vikýře a umyl solár.

Dali jsem si ještě kafe, než jsme se rozloučili. A on se celou dobu nepřestával ptát: ”A co ještě potřebuješ?” Ŕíkám: “Už fakt nic.” Stejně mi ještě nafasoval pokličku na hrnec, vidličky a hasičák do auta.

Přemýšlel jsem, čím bych mu na oplátku, udělal radost já. A vzpomněl jsem si, jak večer básnil o klasické, české, plnotučné hořčici. Tady, že mají jen francouzskou. A ještě, že nesežene obyčejnou majoránku. Bez ní je bramborák prostě jalovej. Tak jsem mu dal plnotučnou hořčici, balíček majoránky a navrch domácí vepřovku. Očka mu svítili, jak malýmu klukovi, jakou měl radost. Inu, co kolikrát stačí člověku ke štěstí 🙂

Rozloučili jsme se a já vyrazil do Cádizu. Ale na Budyho z Roty, žebráka se zlatým srdcem, budu vzpomínat ještě dlouho.

EDIT 13.8. 2022: Po šesti letech jsem se do Roty vrátil, zaparkoval na tom samém místě a šel se podívat na kamaráda, co v Rotě staví sochy z písku. A ten mi sdělil smutnou novinu. Budy je po smrti, bohužel nepřežil Covid 🙁